fbpx

ODTAJNĚNÝ DENÍK „SPISOVATELČINA“ PŘELOMOVÉHO ROKU 2021

Ač název deníku zní odvážně, nejspíš sebevědomě a snaží se o optimismus, „jdu do toho“, protože přesně tak to v následujícím roce bude… Už jsem se rozhodla a hotovo!

Úterý 26.1.2021

Literární vzpomínka

Hurá, před několika dny se mi poštěstilo ulovit v bazaru tuto knihu (Ostrov dinosaurů), která dnes poštou konečně dorazila! Už se nemůžu dočkat, až se do ní večer začtu. Nečekám žádný literární skvost a nejspíš budu zklamaná, neboť vnímání literatury z pohledu náctileté se samozřejmě od toho dospěláckého poněkud liší, ale tento titul je pro mě vzácností, a proto v mé knihovně bude mít navždy své čestné místo. Je to první a vlastně i jediný gamebook, který jsem kdy četla. Právě toto dílo, v němž si sama mohu zvolit, jak bude děj pokračovat, mě inspirovalo k tomu, jakou formou jsem napsala své knihy Nový kamarád a Lesní dobrodružství. A toto je jedním z motivačních prvků, které mohou děti ke knize přilákat. Podle mě je nejúčinnější spojení právě gamebooku (čtenář si díky svým rozhodnutím volí cestu příběhem) a osobní knihy (čtenář se stává hlavním hrdinou knihy, je stejně pojmenován, bydlí v tomtéž městě a v neposlední řadě má shodné zájmy atd.).

Pondělí 25.1.2021

Když slaví svátek/narozeniny muž:

Muž ráno vstane, snídani má na stole, káva voní po bytě, manželka se usmívá. Když se muž vrátí z práce, rodina čeká a mohou začít gratulace. Muž obdrží dary a dort upečený manželkou. Večer je servírována slavnostní večeře, kterou připravila manželka. Následuje posezení s kamarády, které obslouží manželka, opět s úsměvem.

Když slaví svátek/narozeniny žena:

Žena ráno vstane a připraví rodině snídani, uvaří kávu, vše s úsměvem. Když se žena vrátí z práce (s nákupem na slavnostní večeři), upeče dort. Přichází gratulanti, žena obdrží dary. Rodina se vrhne na dort. Večer žena připraví slavností večeři, všem chutná. Žena sklidí ze stolu, umyje nádobí, uloží děti, přečte pohádku.

Muži, omlouvám se, feministickou dramatičnost a nezdravou přehnanost mám prostě v povaze.

Neděle 24.1.2021

Test osobnosti

Dnes ráno mi na e-mailu přistál test osobnosti, prý tibetského původu! Výsledek zaručený a splní mi nějaké velké přání! No, tak to bych byla ale opravdu úplně blbá, kdybych zmíněnou šanci nevyužila, ne? Test jsem tedy řádně (žádné švindlování) vyplnila.

Nyní jsem sebrala veškerou odvahu a slavnostně, tam ta da dá, zveřejňuji výsledek: Jsem sebestředná kariéristka, které je třeba se obávat. Jo a, dámy, homosexuálního zaměření! Tak už to prasklo! Konečně víme, s kým máte tu čest.

Jsem sebestředná proto, že mám ráda oranžovou barvu. Kariéristka proto, že jsem upřednostnila na žebříčku oblíbenosti krávu před koněm (pardon, ale steak z koně jsem ještě nejedla). Je potřeba se mě obávat, neboť potkana považuji za chudáka. A měla bych být homosexuál, neboť jsem kamarádce přiřadila červenou barvu.

Jo a to přání se nakonec nekonalo, jelikož jeho splnění bylo podmíněno přeposláním e-mailu velkému množství lidí. Sice bych je ráda obdarovala něčím tak fantastickým, ale asi by mi klekla e-mailová schránka a to bohužel ani pro své velké přání nejsem ochotna obětovat.

Kdo by o sobě snad ještě nevěděl vše a hledal své pravé já, stačí mě kontaktovat a já Vám tento báječný testík zašlu. Jen doufám, že mě nezahltíte a já nebudu od teď celé dny jen přeposílat zmíněný skvost.

Sobota 23.1.2021

Jako citrón       

Už ani jediná myšlenka… S každým slovem zaznamenaným na papíře se cítím zase o kapku chudší, asi jako citrón z posledních sil vymačkaný do čaje. Slovo, věta, odstavec, stránka, kapitola a zpět na začátek. Znovu a znovu a znovu… A znovu! Dokud není hotovo. Tečka. Pocit totálního vyšťavení se po přečtení závěrečné verze textu mění v totální a nepopsatelnou euforii prolínající každičkou buňku mého těla i mysli. Již brzy přijde napětí a očekávání, co „to“ přinese světu… Vám?

Pátek 22.1.2021

Na co Alice zapomněla (Liane Moriarty)

Včera jsem dočetla knížku s tímto názvem. Velice jsem se na ni těšila, má očekávání nebyla zcela naplněna, ale za přečtení určitě stojí. Námět tohoto titulu je skvělý, ale na můj vkus příliš zdlouhavě zpracovaný. Čtenáře nutí k zamyšlení, a může i posunout a ovlivnit jeho životní hodnoty, za to opravdu palec nahoru. Závěr knihy je skutečně milý, je ovšem škoda, že si na něj musí dychtivý čtenář počkat více než 400 stran. Knize dávám slabší čtyři hvězdičky.

Nejsem si jistá, jestli hned dnes sáhnu po další četbě, neboť bych ráda teď více času věnovala psaní…

Přeji hezký zbytek odpoledne a pohodový večer (strávený například s hezkou knížkou).

Čtvrtek 21.1.2021

Boj na život a na smrt

Dnes je ten den, na který se půl roku psychicky připravuji a kterého se vždy děsím tak, že mi hrůzou vstávají vlasy na hlavě, jakmile si vzpomenu, že tato situace nastane. Bojím se, že to prostě někdo nepřežije, buď náš vlkodlak, nebo pan veterinář. Už to nelze více odkládat, a tak s obrovským sebezapřením cpu našeho psa do auta, který se tváří, jakoby tušil, co ho čeká. Usadím se za volant a namířím si to do ringu. Seberu veškeré síly, před ordinací vystoupím z auta a v tu chvíli začíná souboj o to, jakým směrem se vydáme. Zmítající se pes pochopitelně plánuje pláchnout opačným směrem, než kde je cíl naší cesty. Moc dobře ví, co jeho panička, největší zrádkyně světa, plánuje. Ufff, tak odškrtávám první důležitou položku na černém seznamu, vlkodlak je v ordinaci. Jakmile vstoupíme, dá-li se to tak nazvat, pan veterinář vytřeští oči a nasadí bojový výraz, neboť už má s tímto zvířetem své zkušenosti. Ani on nezapomněl… „Tak, co Vám schází?“ ptá se a možná ještě doufá, že po něm nebudeme chtít to, čeho se nejvíce obává… Zklamu ho: „No, ostříhat drápky bychom potřebovali.“ špitnu. „Tak ho držte, pořádně!“ přikáže a na psa začne vrčet (ano, čtete dobře, veterinář na psa). Mezi zuby cedí: „Jestli mě kousneš, tak tě taky kousnu!“ „Zvedněte ho do vejšky!“ houkne na mě, jakmile začíná jít do tuhého a vypadá to, že mu ta naše bestie ukousne ruku. Pes klepe nohama ve vzduchu, chrochtá, vrčí, kouše a rudé oči mu lezou z důlků. Dílo je dokonáno, všichni přežili, já dobrovolně zaplatím dvojnásobnou cenu a pak už si to metelíme k autu, ani se neohlédneme, šťastní, že to máme za sebou. Na viděnou za půl roku! Seznamte se, toto je důležitý člen naší rodiny, Kulík, maličký, hodný jorkšírský teriér…

Středa 20.1.2021

Chováme myši

Během dnešního odpoledne nás ze zábavy u stolní hry vyrušilo pískání a škrábání. Hned nám bylo jasné, odkud vítr vane… Už jsou tu zase ty mrchy! Zvuk nás zavedl ke skříňce s dětskými výkresy. Počali jsme hledat i vizuální důkazy přítomnosti nezvaných návštěvníků. Jak se tak rozhlížíme, vyrazila si na procházku těsně kolem nás jedna malá fešanda. Než jsme stačili jakkoli zareagovat, byla v tahu, i když by se rozhodně nedalo říci, že by nějak pospíchala. Nedivila bych se, kdyby z nás měla náramnou legraci. Třešničku na dortu celé situaci nasadily děti, které se chopily cedníku s úmyslem myš chytit. Námi rodiči byla tato jejich iniciativa vřele přivítána, neboť obnášela číhání na kořist v naprosté tichosti a bez hnutí. Jak Vám je jistě jasné, celá mise úspěšná nebyla, a tak jsme názor změnili a myši budeme s láskou chovat!

Úterý 19.1.2021

Hlavně ať už teče aneb Ještě jednou dnes uslyším jakékoli synonymum ke slovu máma, beru nohy na ramena!

Maminko, co bude k snídani?

Mami, kde mám tričko?

Mamičko, kam šel tatínek?

Maměnko, co budeme dělat?

Maminečko, můžeme si dát něco dobrého?

Mamko, co budeme vařit k obědu?

Matko, můžeš mi z talíře vyndat ten hrášek?

Mamá, kde jsou ubrousky?

Mámo, naliješ mi pití, prosím?

Matinko, podáš mi vitamín?

Matičko, můžeme si zapnout televizi?

Máti, jak to mám přepnout?

Mamino, kdy už bude večeře?

Mamísku, naliješ mi ještě pití?

Mámí, přikryješ mě?

Znáte snad ještě jiné oslovení odvozené od slova matka, které jsem dnes neslyšela?

Vlastně jsem v průběhu dne plnila pouze základní potřeby svých ratolestí, jinak byly zlaté! Jdu si pro mokrý hadr na hlavu a budu doufat, že vodní havárie je již ve školce zažehnána a děti budou moci zítra řádně nastoupit do procesu předškolního vzdělávání. (Myslím, že tam budou zítra první, přestože je nade všechno miluji.) Smekám před paními učitelkami, já měla dnes doma jen DVĚ…

Pondělí 18.1.2021

Ach ta paměť!

Není zbytí, musím s tím začít něco dělat! Na to, že jdu pro něco do špajzu a v půli cesty se musím vrátit a zapřemýšlet (většinou ani to nepomůže), co jsem tam vlastně potřebovala, už jsem si zvykla. Že co si nenapíšu, prostě nemám, je mi jasné už několik let. Když si nemohu vybavit něčí jméno, a vyjmenuji tudíž polovinu kalendáře, než se konečně trefím, ještě s přimhouřením obou očí beru. Že váhám, jestli jsem vůbec četla konkrétní titul zapsaný před několika málo měsíci ve svém deníku, je možná už trošku na pováženou. Ale když už si nepamatuju začátek knížky, kterou jsem ještě ani nedočetla (upozorňuji, že čtu denně), to je prostě moc!

Mého nedostatku už si začaly ku svému prospěchu všímat i mé milované dětičky… Poslední dobou čím dál častěji slýchávám věty typu: „Ale vždyť jsi nám to, maminko, slíbila!“ „Joooo, to už jsi říkala, nemusíš to furt opakovat!“ Začínám se bát, že by brzy mohlo dojít i na: „Mami, doufám, že nás zase nezapomeneš vyzvednout ze školky! Víš, že už paní učitelka říkala, že ti volat nebude a vystrčí nás za dveře. Je ti doufám jasný, že bysme tam umrzly!“ „Maminko, a co kapesný, kdy nám ho konečně hodláš nadělit?“ „No, matko, v bačkorách a pyžamu s námi tedy nepůjdeš, to by se nám kamarádi smáli!“

Neděle 17.1.2021

Rozlučte se se školou touto vzpomínkovou knížkou. Jedná se o jedinečnou záležitost pro páťáky, deváťáky i studenty závěrečných ročníků středních škol. I po letech si díky ní budete moci připomenout všechny spolužáky i nejhezčí chvíle svého mládí…

https://youtu.be/QlJlAZpe-o8

Sobota 16.1.2021

Jak by mohl vypadat můj dnešní zápis do deníčku?

Sluníčko se vyhoupne na oblohu a oživí jiskřičky na čerstvě napadaném prašanu. Děti už toužebně vyhlíží snídani a těší se na dnešní bobování. Spořádaně sedí u stolu a kuchyní se line libá vůně míchaných vajec se slaninou. Z toustovače vyskočí křupavé pečivo a celá rodinka vítá s úsměvem nový den. Fantasticky zasněžený kopec vybízí k zimním radovánkám, které si v následujících hodinách řádně užijeme. Lyže, boby, saně a sněhuláci nás provází celým ryze zimním dnem. Krupicová kaše po příchodu domů zahřeje naše bříška a my jsme neskonale šťastní.

A nebo spíše takto?

„Tak, maminko, můžeme už konečně vstávat? Já mám hlad!“ škemrá neúnavně dceruška. „V lednici máš jogurtek, Zuzi, pusť si k tomu telku a nepokydej gauč, ju?“ „Ale já nechci jogurt. Dám si kapsičku.“ „Vidíš, na tu taky dosáhneš, tak utíkej.“ „Ale já ji neumím otevřít.“ „Zuzanko, pojď ke mně ještě na chvilku pod peřinku, pomazlíme se.“ „Já potřebuju kakat.“ „Tak běž.“ „Potřebuju utřít zadeček!“ Fajn, takže prostě vstáváme.

„Mami, dáme si k snídani palačinky?“ mlsně se olizuje Vojtík. „A co třeba Brumíka? Toho byste nechtěli?“ doufám ještě v záchranu ranní pohody. „Nedali!“

Zasněžený kopec opravdu slibuje úžasné zážitky. A opravdu na sebe nenechají dlouho čekat… Děti proto skočí na boby, Vojtík si hned při první jízdě natluče zadničku na skokánku a Zuzanka skončí v potůčku. Já se chystám pokořit záludnosti prkna, ale jak se záhy ukáže, to ono má bezesporu navrch, a tak už v polovině kopce objímám povaleného sněhuláka. Všechny děti na mě vyčítavě hledí a přemýšlí, jestli se mají smát nebo brečet. Pochopitelně se z bezpečnostních důvodů dáváme na ústup…

A realita?

Tak ta se nachází vždy někde uprostřed…

Pátek 15.1.2021

Alkohol a umění

Proslýchá se, že mnoho umělců vytvoří svá nejlepší díla “pod vlivem”. Říkala jsem si tedy během dnešní návštěvy přátel, že spojím příjemné s užitečným a po dvou skleničkách bílého vína (pro netrénovaného člověka slušná nálož) jistě napíšu nějaký skvost, prostě vrcholně hodnotnou literaturu… Úplná blbost! Zítra si budu akorát tak tlouct do čela, cože jsem to sem psala za bláboly, takže se omlouvám, chrrrrrr…

Čtvrtek 14.1.2021
Prvních čtrnáct dní z nového roku je za námi a já si tak pro sebe rekapituluji, jak bych je zhodnotila.
Počáteční týden bych nechala na „rozkoukání“ a nutně bych nepovažovala za důležité hledat v něm jiný smysl než nabírání sil do dalších dní. (I když každého promarněného dne je jistě škoda…) Co tedy ten druhý týden? Dala jsem své rodině vše, co potřebuje? Ne, to rozhodně ne! Co bych mohla udělat pro to, abych to napravila? Odpověď je snadná a nenechává na sebe dlouho čekat. Čas, určitě musím věnovat blízkým více svého času a větší dávku trpělivosti. Čím bylo uplynulých sedm dní výjimečných? Pro mě určitě tím, že se mi začaly rýsovat nové pracovní možnosti, na které se moc těším. Není to však málo? Čím jsem byla užitečná? Možná v tom, že jsem připravila knížku, která by pro někoho mohla mnohé znamenat. To by asi šlo. Komu jsem pomohla? Nepřicházím na odpověď, která by stála za řeč, a píšu si tedy velký černý puntík. To bude potřeba v následujících dnech napravit. Určitě si totiž nemyslím, že radost ostatním bychom měli dělat hlavně o Vánocích, dobré a nezištné skutky by mohly (a měly) zaujmout své místo na mnohých řádkách mého diáře. S posledním dobrým (předvánočním) počinem mi pomohla má maminka, která mě upozornila na spot nadace Dobrý anděl (https://www.dobryandel.cz/tv-kampan-2020/). Zde mě zaujal příběh Davídka, kterému v životě chybí to nejdůležitější, bohužel zdraví. A protože chlapcova velká vášeň je basketbal, který mu během těžkého boje s vážnou nemocí moc schází, shodli jsme se s Pavlem Budínským, že by ho mohla alespoň trošku potěšit osobní knížka Basketbalový sen. Za pomoci nadace se mi podařilo kontaktovat Davídkovu rodinu a knížku jsem mu s láskou vyrobila. S Pavlem jsme popřáli malému nadšenému sportovci hodně sil a lepší zítřky. A víte co? Jedna taková maličkost a zahřála srdce hned několika lidem. A paradoxně nejvíc jsem z této milé události získala já. Dostala jsem zpět mnohonásobně víc, než jsem věnovala, a to v podobě jednoho hezkého kamarádství. Moc Tě zdravím milá, optimistická, pohodová, usmívající se a vřelá Míšo s velkým, obětavým a přejícím srdíčkem! A protože věřím, že nic se na našich životních cestách neděje jen tak náhodou, za tuto příležitost opravdu moc DĚKUJI!
Poslední otázka je vzhledem k předcházejícím řádkům tedy jasná… Komu bych mohla podobným způsobem zlepšit náladu příští týden? Napadá Vás človíček, který také například neprožívá své nejlepší dny? Napište mi, prosím, svůj tip na toho, koho by potěšila nějaká z mých knížek, a já se pokusím dle svého hesla udělat někomu radost ze čtení…
S rozjímavou náladou se loučím, mějte krásné srdce obohacující dny!
Středa13.1.2021
Morčata aneb Šťastné děti
„Jééééé, maminko, už jsou tady! Babička a děda přijeli, pojď je vítat, něco nesou!“ jásá Zuzanka. Vojtík zaujatý a nadšený obrovskou krabicí s překvapením neslušně přehlíží své prarodiče. Dárek je dárek, pusa příchozím musí prostě počkat. Z verandy slyším hlahol, tak začnu chystat pohoštění. „Hurá, morčátka! Teda, těch je! Děkujeme, děkujeme, děkujeme!“ skáčou děti radostí metr vysoko. Div, že nebudou mít od stropu na temeni boule. Zatímco chystám kávu, dětské výkřiky a jejich význam mě donutí zbystřit. MORČÁTKA?! Doufám, že se vyjímají někde na obrázku v knížce a nemají žádnou spojitost s tím obrovským, co měli naši přinést. Plyšáků už máme totiž milion a barák není kupodivu nafukovací. „Babí, ale ta krabice je tady na kraji mokrá a trošku to smrdí.“ „Koukej na tohohle, jak běhá!“ „Dědo, proč ten barevnej skáče tomu hnědýmu na zádíčka?“ A koušou?“ Cooo? Berou mě mrákoty! Než stačím nejspíš omdlít, před očima se mi míhají bezpochyby budoucí situace s rozkousanými kabely, roztroušenými bobky na gauči a ohlodaným nábytkem. Následně se do kuchyně vyřítí mraky morčat a v závěsu za nimi přešťastné děti… Hlodavci se na mě vrhnou a začnou mi okusovat kotníky! Jen zírám a připravuji si neslušná slova pro naši milovanou babičku, v této chvíli úctu stranou! „Mami, maminko, probuď se, já potřebuju čurat.“ Krvežíznivá morčata se pomalu rozplývají a já začínám vnímat první skutečné chvíle dnešního dne. Zuzanka mě štípe do nohy a prosí, ať jí rozepnu zaseknutý zip na pyžamku. No fuuuj, to byl zase sen a s tímto prozřením nastává obrovská úleva (a to i přes to, že jsme ten zip už nestihly rozepnout…). Jen doufám, že nejsem obdařena věšteckými sny!!!
Každopádně jsem neváhala a otevřela svůj oblíbený snář a dočetla jsem se toto: „…dá se říct, že jste dítětem štěstěny nebo ještě dítětem. Záleží jen na vás, kam jste si posunuli hranici dětství. Také, hodíte někomu z okna klíče, nebo někomu dáte pamlsek.“ No tak si můžu vybrat 🤣
Jak jste na tom se sny Vy? Zaznamenáváte si je? Pamatujete si je?
Dobrou noc a sladké sny…
Úterý 12.1.2021
Držím v ruce krásnou vzpomínkovou knížku!
Budoucí středoškoláci loučící se se základkou by si prostřednictvím jimi vytvořené vlastní knížky plné fotografií a textů mohli uchovat své krásné vzpomínky na školní léta. Sami si rozhodnou o tom, jak bude tato jejich cennost vypadat.
Tisk je realizován na matném fotopapíře, knížka se pyšní ručně šitou pevnou vazbou a zdobí ji matná laminace, která jí dodává luxusní vzhled (formát cca A5, 40 stran). Již brzy bude k objednání.
Pondělí 11.1.2021
Jen na moment…
Dnes jsem dokončovala vazbu nového produktu. Již brzy bude v nabídce rozlučková vzpomínková knížka pro žáky (deváťáky, páťáky, studenty…) 👍 Zítra ji zkusím nafotit a natočit video s tímto skvostem. Přeji Vám pohodový večer!
Neděle 10.1.2021
Trocha etymologie…
A jelikož výraz neděle pochází od slova nedělat a poslední den v týdnu se tedy NEPRACUJE, pojali jsme to bez výčitek svědomí nekonečným, nenahraditelným a nejúžasnějším lenošením…

Sobota 9.1.2021

Jak se to říká? Sportem ku zdraví? No, nevím, posuďte sami…

Zimní sporty neprovozuji zrovna často, ale když už, tak to stojí za to!
Na videu, které jsem pro tento deník připravila, můžete vidět ohromnou odvahu všech účinkujících, Vojtíkovu vytrvalost, Zuzančin rozum a v neposlední řadě i jeden fyzický útok na hlavu rodiny.
Užijte si to a určitě si zapněte zvuk, ten závěrečný moment byste si bez něj totiž, myslím, neměli nechat ujít…

Video k vidění zde.

Pátek 8.1.2021

Sněhuláka několik po sobě jdoucích dní viděti,
v posledních letech zdá se velkou vzácností býti.

Sněhulák rodiny Samcovy

Na kopci zasněženém stojí nový sněhulák,
Vojtíku, Zuzanko, pospěšte a přineste uhlák.

Láskyplně ho obdarujeme černýma očičkama,
objímat nás bude svýma rozpřaženýma ručičkama.

Do vyhřáté postýlky s námi bohužel nemůže,
naopak, když ještě zasněží, to mu pomůže.

Pozdravit ho přijdeme každičký chladný den,
než jaro rozhodne, že zima už je pouhý sen.

Čtvrtek 7.1.2021

Kulinářský požitek aneb Já jídlo prostě MILUJU!!!

Kdo také tak zbožňuje krásky jménem krevety? Škoda, že mi je děti dnes skoro všechny snědly…

Středa 6.1.2021

Musí to být happyend

Po knížce s tímto pozitivním názvem jsem skočila jako slepice po f… (Však víte.) Vlastně jsem ji skoro ukradla své kamarádce… Promiň, Zuzi! Jak jde o čtení neznám bratra/sestru. Byla jsem sice dopadena při činu a upozorněna, že to rozhodně není taková pecka jako předchozí autorčino dílo Tvůj perfektní rok (naprosto božská, úžasná, dokonalá – Ještě jste ji nečetli???), ale to mě rozhodně nemohlo odradit. Od Charlotte Lucas už přelouskám vždy vše, co se mi od ní dostane do rukou. Slibuji! Její počiny jsou pro mě totiž osudové, to mi nikdo nevymluví.

Knihu jsem dočetla před několika (dvěma, třemi?) dny a já poslední dobou, počítáno v měsících (nebo letech – nevím, nepamatuji si), mám neskutečně špatnou paměť, takže mluvit o ději (nebudu nikomu namlouvat, že nechci prozrazovat zápletku) je pro mě nadlidský úkol, ale co je hlavní, pocity z prima textu přetrvávají.

U čmajznutého pokladu jsem mnohdy koulela očima a spousta situací byla tak neskutečně přitažená za vlasy, že knihu mohu doporučit pouze absolutním snílkům a přehnaně romantickým nebo vyprahlým duším toužícím po dávce emocí. No takže mi vlastně s nadsázkou sedla – jako pr… na hrnec!

Jo a protože „musí to být happyend“, přísahám, že ji vrátím, ale pláču (hodně a dlouho).

Úterý 5.1.2021

„Zuzanko, hupsneme už do vany a půjdeme do postýlky, dopapej tu večeři.“ „Ale já nechci, já už jsem trošku spinkala!“ Což by ovšem z fotografie nikdo nepoznal, že? (Fotografie je k vidění na našich FB stránkách. Jen pro dokreslení situace – na fotce se nachází unavená dcera s řádnou dávkou kečupu na čele, která se tam vyskytla při mikrospánku během konzumace večeře.)

A jaký je vítěz z mnoha titulů, které se tetelí na svou čtenářku? Včera jsem prvně otevřela knihu od autorky, se kterou mám už nejednu zkušenost. Má očekávání nejsou od díla Na co Alice zapomněla vysoká, ale díky tomu mohou být snadno k mému potěšení překonána, takže se těším.

Máte někdo s touto knihou vlastní zkušenost? Budu nadšená, když mi ji napíšete.

Od autorky Liane Moriarty mohu určitě doporučit Manželovo tajemství (tomu jsem dala dokonce pět hvězdiček, což se opravdu často nestává) a pak se mi také dost líbilo Poslední výročí. Sedmilhářky a Šílené výčitky byly dle mého názoru slabší, ale za jedno přečtení určitě stojí.

Pondělí 4.1.2021

Čtení, počteníčko…

Dle mého názoru není nad to, když si člověk může zalézt s milovanou knihou do teplého pelíšku (nebo v mém případě i voděodolnou čtečkou do vany J). Naprosto zbožňuji, když mohu utéct prostřednictvím dobře napsaného textu do světa fantazie, kde na mě čekají buď nervy drásající situace skvělého thrilleru, napínavé a propracované myšlenky detektivky, nebo romantická zákoutí románu pro ženy.

Od přelomu roku mi rukama prošly již dvě knihy (jedna v nové čtečce a druhá předevčírem zmíněná v klasické papírové podobě), obě určitě stojí za zmínku a komentář.

Má druhá zkušenost se spisovatelem Robinem Cookem, jako autorem příběhů s lékařskou tematikou, byla opět pozitivní. Čerstvě dočtená kniha Kořeny zla se mi sice líbila, ale nevtáhla mě do děje tak, jako před lety thriller Toxin (mám neskutečně špatnou paměť, takže bych již nedokázala vypovědět děj knihy, ale naopak si velmi dobře vzpomínám na pocity dychtivosti a napětí při čtení daného díla, ke kterému se hodlám v blízké době vrátit).

Kniha Kořeny zla je na Databázi knih hodnocena velmi dobře (získala od čtenářů 85%). Já jí dávám tři hvězdičky z pěti, jelikož nejsem největším milovníkem knih s námětem útěku (nebo cesty). Vadilo mi, že každá situace byla vyhrocena na maximum za účelem kýženého napětí a často byla přehnána až do neuvěřitelného extrému. „Kupodivu“ hlavní hrdina vždy (a snad posté) o prsa unikl pronásledovateli. Můj neskonalý obdiv si autor ovšem získal za využití své lékařské odbornosti, absolutně překračující vědomostní hranice laické veřejnosti, díky čemuž je možné si z knihy odnést nejen dobrý pocit ze zajímavého příběhu, ale i faktické informace ze světa medicíny. Určitě se k dalším knihám tohoto autora v budoucnu opět uchýlím a tímto jeho díla (minimálně obě zmíněné) všem doporučuji.

Ráda si přečtu (a jistě nejen já), jaké jsou Vaše názory a zkušenosti s dílem Robina Cooka, proto se, prosím, o ně neváhejte podělit.

Zítra (asi) se sem vtírnu s názorem na knihu Musí to být happyend od Charlotte Lucas a odtajním svou další volbu díla, které ještě dnes večer začnu číst.

Děkuji a přeji Vám pohodový večer (třeba s knihou v teplém pelíšku…)! S pozdravem Lenka S.

Neděle 3.1.2021

Kouzelná noční návštěva

Hodiny ukrajovaly z nedělného dne teprve několik minut, když jsem se konečně dokázala odtrhnout od poutavých vět rozečtené knížky a zhasla lampičku. Většinou mě donutí ukončit mou milovanou činnost až úplné vyčerpání, kdy už nejsem schopna se soustředit ani na jediné slovo, ale dnes jako bych tušila, že se bude ještě něco dít… Něco výjimečného! Během chvilky si mé oči přivykly na tmu a nedávný úplněk spolu s pouličním osvětlením dodávaly ložnici dostatek světla, abych se po pokoji dokázala orientovat pouhým pohledem. Naposledy jsem zkontrolovala své dvě dojemně oddychující a v daný moment bezstarostné děti. Zuzanka stočená do klubíčka k sobě tiskla svou oblíbenou panenku a Vojtíkovy sny, jistě o jeho budoucích hrdinských činech, hlídal plyšový čmeláček. Pomyslela jsem si, že bych měla konečně spánkem nabírat sílu, a tak jsem zavřela oči s odhodláním oddat se hloubce noci. Netrvalo ovšem dlouho a po tváři mě pohladil lehký vánek. Zřejmě už se mi něco začíná zdát. Ne! Zvláštní tichý zvuk, připomínající šustění ptačích pírek ve větru, zbystřil mé smysly. Pokojem se rozlinula nepopsatelná a snad nadpozemská vůně, na kterou už nikdy v životě nezapomenu. Kdybych měla strávit hodiny bloumáním po parfumeriích napříč celým světem, navždy ji budu hledat. Něco mi však říká, že se na mě štěstí v tomto směru neusměje. Nadzdvihla jsem pouze jedno oční víčko, abych mohla škvírkou zkontrolovat, jestli se skutečně něco u nás děje. To, co jsem spatřila, mi vyrazilo dech. Neodvážila jsem se pohnout ani o chlup. Od okna k postýlkám mých dětí se vzduchem ladně blížila rozkošná bytůstka… Dívka nebo snad již žena? Byla tak malinkatá, že by se vešla Vojtíkovi do čepice. Měla průhledná křidélka, kterými živě vířila vzduch kolem sebe. Její jemné šatičky snad ani nebyly ušity z obyčejné látky, dokonce bych řekla, že je tvořily snad okvětní lístky růžové barvy. V ladné ručce držela slabou hůlku, na jejímž konci zářilo zlatavé třpytivé světýlko. V tu chvíli mi to došlo. To úžasné stvoření je přeci víla! Namířila si to k postýlce, ve které sladce podřimovala Zuzanka, ale najednou světýlko začalo postupně zhasínat, a nejspíš proto víla ihned změnila směr svého letu k synovi. Hůlka se opět rozzářila a vedla svou majitelku dál. Křidélka snesla vílu níž a níž, až se mohla dotknout Vojtíkova čela. Jemně a opatrně ho pohladila, pak vsunula ruku pod polštář a vzala si odtamtud to, proč nás poctila svou návštěvou. V záři kouzelného světla se zaleskl Vojtíkův první mléčný zoubek. Víla se usmála a na oplátku něco tajemného vsunula na původní místo, kde našla svůj poklad. Světýlko začalo pomaličku ztrácet svou sílu a jak k nám ta malinká bytůstka ladně přišla, tak také odešla. A s ní i kouzlo nezapomenutelné chvíle…

Sobota 2.1.2021

Ježíšek na etapy aneb Výplach dutiny ústní

Díky milé návštěvě přátel jsme ještě dnes byli poctěni již několikátou vlnou dárků, které nám Ježíšek štědře zanechal pod různými vánočními stromečky. Děti se pochopitelně dychtivě vrhly na ty své a ztratily se z dohledu, aby mohly samostatně a bez dozoru prozkoumat, co jim ještě doma „chybělo“. „Tak co vám, děti, nechal u tety Ježíšek? Pojďte se pochlubit!“ volám zpět po chvilce podezřelého ticha tu svou drobotinu. Vojtík si to do kuchyně nakráčí s vyjeveným a možná i trochu naštvaným výrazem a pronese: „Nevím, co to je, ale moc mi to nechutná.“ Načež mi podezřelý předmět s protáhlou a pokřivenou pusou ochotně odevzdá. Pro doplnění, proč musel následovat pečlivý výplach již zapěněné synovy dutiny ústní, nutno dodat, že Ježíšek chtěl dětem obstarat zábavu ve vaně prostřednictvím mýdlové bomby.

Jako bych snad obdobné situace očekávala, začala jsem včera číst knihu, která by mi měla zajišťovat (soudím dle jejího názvu Musí to být happy end) alespoň dočasné plnění šestého předsevzetí. Budu velice ráda, jestliže mi někdo napíše svou zkušenost s tímto počinem. Včera dočtenou předchozí knihu zhodnotím v následujících dnech.

Pátek 1.1.2021

večer

Dnes nutno zaznamenat následující vzpomínku (ještě teď mi tečou slzy, manžel marně doufá, že kvůli obavám o jeho zdraví):

Syn Vojtík (6 let) v ruce drží velké kovové jojo a rozmachuje se se slovy: „Hele, koukejte, já už to umím, jsem expelt!“
Než stačí předvést své nové nacvičené vystoupení, vloží se do situace dcera Zuzanka (3,5 roku): „Pane expekte, to je moje jojo!“
Vojta nereaguje na upozornění své sestry a s pokřikem mrskne jojem přímo na manželův obnažený nárt. Zraněný řve jako pominutý a domnívá se, že má přelámané zánártní kůstky. Celou scénu nakonec uklidňují až pytlík mraženého hrášku a synova omluva (i když v daný moment mohl vynechat tu prosbu, zda by mu tatínek nepřivázal provázek zpět k joju)…

Pátek 1.1.2021

ráno

Krásné datum vybízející k velkým předsevzetím… Ta má pro letošní rok jsou následující:

  1. Psát tento osobní vzpomínkový deník,
  2. zhubnout 3 kg (více si určitě nestanovím, neboť šance na pokoření tohoto cíle, přimhouřím-li obě oči, je ještě reálná a alespoň jedno z předsevzetí by mohlo/mělo být naplněno… Pro doplnění – výchozí hodnota je dvouciferné číslo, bez dvou rovno ročníku manželova narození.),
  3. zapracovat na samostudiu angličtiny (soustavně a pravidelně!!! – toto je, myslím, bez šance),
  4. vydat knihu (alespoň jednu z rozpracovaných – to prostě musí klapnout),
  5. povyrůst (nejlépe profesně),
  6. a samozřejmě NEZBLÁZNIT SE (nejdůležitější)!